Stránky o AČR                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                    

 

BENEŠ, dr. Edvard

český politik a prezident

* 28. 5. 1884
_ 3. 9. 1948

Dr. Edvard Beneš, jeden z našich nejvýznamnějších politiků, se narodil 28. května 1884 v Kožlanech v Čechách jako desáté dítě Anny a Matěje Benešových. Benešovi byli malorolníci a živnostníci. Když jeden z jejich synů chtěl nabýt vzdělání mimo vesnickou školu, uvědomili si, že musí nějak získat potřebné peníze. Otec tedy založil cihelnu, která po čase začala prosperovat.

Již od začátku bylo Edvardovým rodičům patrno, že Edvard nebyl jako ostatní děti; měl nejbystřejší mozek a byl vždy velmi čilý. Když nepracoval na poli, četl. Jedna z prvních knih, kterou četl, byl Cooperův Poslední mohykán. Druhou knihou byl Robinson Crusoe od Defoa. Největší dojem však v něm zanechala kniha od Herriety Beecher-Stowové - Chaloupka strýčka Toma. Dozvěděl se v ní, že i v jiné části světa byli lidé krutě utiskováni a že Němci a Rakušané, kteří vládli v Čechách, nejsou jediní provinilci na světě. Edvarda významně ovlivnily také knihy a nové pokrokové ideje o socialistických hnutích, které mu vozili jeho bratři z Prahy.

Když mu bylo asi devět let napsal Edvard báseň. Byla to óda na Mistra Jana Husa. Katolický chlapec ho však neopěvoval pro jeho náboženskou činnost, ale proto, že ho Němci upálili na hranici.

V deseti letech Edvard poprvé navštívil Prahu. Jednoho večera, když byla na programu národní hra, uviděl slepého Žižku, jak potírá Němce. Byl pohnut a rozhodl se, že bude hercem. Tehdy ještě nevěděl, jakým bude "hercem" a jak významné bude jeho "jeviště".

Ve škole byl vždy napřed před ostatními hochy. Dychtil po co největším poznání. Rodiče byli z jeho vysvědčení šťastni a doufali, že se jednoho dne stane učitelem nebo knězem.

Poté co Edvard vychodil kožlanskou školu, odjel do Prahy, kde tři roky bydlel se svým bratrem Václavem. Protože technika byla přeplněna, začal Edvard chodit do gymnasia na Vinohradech; výborné školy, která připravovala hochy na universitu. Do gymnasia počal chodit v roce 1895. Tehdy mu bylo přes jedenáct let. Na svůj věk byl neobyčejně vyrovnaný a velmi dychtivý začít se učit.

Jednou z jeho oblíbených zábav se stalo divadlo. Vzpomínal na dobu, kdy se rozhodl stát hercem. Jeviště se mu zdálo dobrým místem odkud se dají hlásat národní ideje, utvářející se mu v mysli. Tuto ctižádost brzy vystřídala jiná - stát se profesorem.

Již jako student na gymnasiu se stále přel se studenty i profesory. Míval ve třídě dlouhé debaty, které často pokračovaly mimo třídu.

Roku 1904 Edvard Beneš maturoval. Nikoli však se skvělým prospěchem. Byl úspěšný tam, kde mu toho bylo třeba. Příliš spěchal, byl příliš "v čele procesí", než aby udělal maturitu s vynikajícími výsledky.

 

V roce 1904, kdy chtěl Beneš nastoupit na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy, byl profesorem na české fakultě Karlovy univerzity Tomáš Garrigue Masaryk. Vědění chtivý Beneš se s Masarykem poprvé setkal prostřednictvím pražského žurnalisty Krystinka, Masarykova vyznavače. První styk s Masarykem učinil na Beneše velký dojem a vzbuzoval v něm obdiv. Ještě jako student na gymnasiu byl Beneš znám jako Masarykův žák, ačkoli se všemi jeho teoriemi nemohl souhlasit. Masaryk byl vždy upřímný, čestný a poctivý. Proto na Beneše Masaryk působil dlouhá léta a jeho vliv trval i tehdy, když oba měli častou příčinu spolu nesouhlasit.

Student Beneš studoval profesora Masaryka především s určitým úmyslem. Chtěl se totiž také stát profesorem. Nebyl to však jeho konečný cíl. Chtěl se dostat do politického života, protože měl dojem, že čeští politici nejsou takoví, jací by měli být. Zdáli se mu propagandisty nebo spíše táborovými řečníky a příliš mnoho jich nemělo vzdělání. Aby se student mohl stát profesorem musel udělat několik určitých zkoušek a stát se doktorem. Beneš byl rozhodnut, jak pro něho bylo typické, udělat si doktorát v co nejkratší době. Stále byl přesvědčen, že se naučí nejvíce z knih, a proto chodil na přednášky jen tehdy, když se přednášelo něco nového nebo když profesor nenapsal o svých teoriích knihu.

Aby mohl udělat doktorát na pražské univerzitě, musel by strávit studováním čtyři roky. Proto se již před ukončením prvního roku na univerzitě rozhodl, že pojede do Paříže a že vedle pražského doktorátu získá i doktorát pařížský. Dal si termín, že oba doktoráty udělá za čtyři roky.

Beneš pochopil, že pokud se chce stát státníkem, musí poznat Evropu a její problémy. Proto pojmul do svého plánu Paříž, Londýn, Berlín a pokud bude možno i Moskvu. Uvědomil, že čeští politikové jsou příliš provinciální. Věděl, že si musí rozšířit obzor nejen cestováním, ale též studiem a pobytem v různých zemích.

V srpnu 1905 odjel Beneš do Paříže, aby se zapsal na Sorbonnu. Také se zapsal na univerzitu v Dijonu, kde studoval mezinárodní právo. Jeho odjezd znamenal cestu do vyhnanství, protože se tak vyhýbal vojenské službě. Aby si vydělal na pobyt, začal pracovat jako dopisovatel pro pražský časopis Právo lidu. Později psal i pro brněnskou Rovnost. To mu zaručovalo již slušný finanční příjem.

Jelikož měl Beneš přesně vytýčený cíl, rozhodl se, že pro jeho dosáhnutí udělá maximum. Protože byl cizinec, mohl si v Dijonu udělat doktorát již za dva roky. Také si rozvrhl plán, kam zařadil i studium v Londýně.

Připravoval se tedy na tři doktoráty najednou: filosofie v Praze, literatury na Sorbonně a práv v Dijonu. Při svém pobytu zjistil, že nejen Češi toho o Evropě vědí málo, ale i Evropa o Češích. Začal proto psát i do francouzských novin o Střední Evropě, o českých otázkách.

Při své pobytu se seznamoval s významnými lidmi své doby. S malířem Štrimplem, který se později stal šéfem protokolu. Seznámil se také s Kupkou a Šimonem a Milanem Štefánikem. Ale také s předními filosofy jako byl Bergson, Durkheim nebo Sorel.

V roce 1906 odjel Beneš do Londýna. Byl zklamán tím, co tam nalezl. Rakousko vždy pokládal za nejfeudálnější stát v Evropě. Co však viděl v Anglii, tázal se sám sebe, není-li to pro široké lidové vrstvy horší než v Rakousku.

Když se vrátil do Paříže, aby začal s přípravami na dijonský doktorát, rozhodl se, že námětem jeho disertace bude československý boj za státní nezávislost. Ve své práci psal o neustálých bojích mezi Čechy a Němci. Také popsal boj o ústavu do roku 1907. Svou disertaci ukončil slovy, že zvítězí-li pravá demokracie, bude tím zaručeno vítězství i Čechům a Slovákům.

Po dvouletém pobytu v Paříži odjel Beneš do Berlína, aby tak své studium ukončil ve třech hlavních městech Evropy. Do té doby nebyl Beneš ani jednou ve skutečně německém městě. Byl pyšný na to, že i když pracuje pro osvobození svého národa od Rakušanů a Němců, nemusí je nenávidět. Když roku 1907 dojel se svými dvanácti bednami knih na německé hranice, začal pociťovat ovzduší jemu velmi nepříjemné. Viděl Němce, jak se prohrabují jeho knihami, jak jim nedůvěřují. Některé knihy zkonfiskovali. Například ty o anarchismu a socialismu. V Berlíně byly knihy znovu prohlédnuty a další zabaveny. Nejvíce Beneše rozrušilo, že mu zkonfiskovali rukopis jeho disertace. Němcům se něco tak kritického velmi nelíbilo. Jeho knihy nasvědčovaly o tom, že má sklon k anarchismu, že je socialista a liberál. Benešovi bylo jasné, že po celý jeho pobyt bude pod neustálým dohledem. Viděl jaké poměry vládnou v Německu, znal kritické události dějící se v Evropě. Tušil, že se připravuje něco ponurého a zlého. Uvažoval o rodící se válce objektivně, chtěl se dozvědět, jaký vliv bude mít válka na Rakousko a hlavně na Čechy. Přesto se zapsal na berlínskou univerzitu. Začal zkoumat teorii pangermanismu, podloženou rasovou teorií a představou, že všichni Němci musí být politicky sjednoceni, že jsou rasa Bohem vyvolená k tomu, aby panovala nad rasami ostatními. Tato myšlenka se měla brzy stát filosofií násilí - bojem se z moci mělo stát právo. V tomto ovzduší studoval Beneš Fichteho, Hegla, Kanta, Marxe a ostatní - všechny ty, kteří hlásali všemohoucnost státu, připravujíce tak cestu totalismu. Studoval i Nietzscheho a jeho žáky - zakladatele fašismu a národního socialismu.

Všechno co Beneš v Berlíně viděl a slyšel ho utvrzovalo v domněnce, že Němci se skutečně připravují k válce. Že ji rozpoutají hned, jak pro ni vše připraví.

Na jaře 1908 dokončil Beneš disertaci a poslal ji do Paříže. Poté byl vyzván, aby se vrátil a svoji práci obhájil před právnickou dijonskou fakultou. Beneš se tedy vrátil a disertaci obhájil. Tím udělal doktorát a odjel do Prahy.

V době, kdy Beneš studoval v Paříži, se seznámil s Hanou Vlčkovou, se kterou se 10. prosince 1909 v Praze oženil.

 

Do Prahy se vrátil nyní už dr. Beneš 8. září 1908. Jeho dijonský doktorát však na pražské univerzitě nechtěli uznat. Chtěl-li vyučovat v Čechách, musel udělat doktorát na Karlově univerzitě, a to vyžadovalo ještě jeden rok studia. Po dosažení pražského doktorátu se ucházel o místo profesora. Při té příležitosti mu bylo sděleno, že jeho dijonský doktorát je neplatný.

Po svém návratu se Beneš začal opět setkávat s Masarykem. Ten měl vlastní politickou stranu. Masaryk byl roku 1891 zvolen Mladočechy za poslance. Po dvou letech se však dostal do rozporu se svou vlastní stranou.

V září 1909 začal vyučovat na Českoslovanské obchodní akademii v Praze. Roku 1913 byl přijat na univerzitu jako docent, protože jeho dobrý přítel Masaryk byl mezi zkoušejícími profesory. Tehdy bylo Benešovi pouhých osmadvacet let.

 

Dne 28. června 1914 se Beneš, v době kdy se vracel se svou chotí z kavárny, dozvěděl o zavraždění Františka Ferdinanda d'Este v Sarajevu. Beneš věděl, že je to konec myšlenky federalizace Rakouska, přičemž by byla částečně uznána práva Čech jako jednotného celku. Doufal, že Rakousko-Uhersko najde z této svízelné situace cestu, protože válka by znamenala jeho zánik. Doufal po všechny následující týdny, dokud Rakouska dne 26. července nedalo Srbsku ultimatum.

Na podzim roku 1914 vyhledal Beneš Masaryka. Beneš byl už unaven tím, že zatím nic neudělal; chtěl být uprostřed dění. Masaryk s Benešem souhlasil. Masaryk tedy odjel do Holandska, kde se setkal se zahraničními osobnostmi, které podporovali českou věc. Po návratu svolal své nejdůvěrnější přátele a zorganizoval Mafii. Kolem Masaryka se shromáždili pokrokoví Češi, odhodlaní bojovat za svobodu a nezávislost. Mezi ně patřili dr. Herben, dr. Dušek, dr. Šámal, dr. Veselý, dr. Scheiner, dr. Kramář, dr. Rašín a další. Na první schůzi byl Beneš jmenován tajemníkem. K schůzkám docházelo většinou v domě dr. Šámala. Činnost Mafie byla tak dokonalá, že cenzurované zprávy byly do dvou dnů v Benešových rukou a do dalších tří dní je znal i Masaryk, který emigroval do Švýcarska. Postupem času se práce Mafie ztěžovala, tajná policie věděla o podzemním hnutí, podchytit ho se však velmi dlouho nedařilo. Jedním z mnoha důvodů byl i tento: Beneš se z dob svých studií znal s dcerou pražského policejního ředitele a navíc bydleli s tímto vysoce postaveným mužem ve stejném domě, takže tajnou policii ani ve snu nenapadlo Beneše podezírat. Navíc sám policejní ředitel byl nakloněn věci, o kterou Beneš s Masarykem bojovali. Masaryk později řekl o Benešově práci v této i v době pozdější: "Bez Beneše bychom nikdy nebyli měli republiku."

Pro Beneše se situace vyhrotila 20. května 1915, kdy byla svolána schůze Mafie do domu dr. Šámala. Uprostřed schůze, které byl přítomen Beneš, Šámal, Kramář, Scheiner, Rašín a Hajn, vtrhla do domu policie. Všichni se okamžitě rozutekli. Po několika hodinách byli zatčeni Scheiner a Kramář. Beneš díky zvláštnímu pasu, získaného díky známosti s policejním ředitelem Oličem, požádal na německém konsulátu o visum do Německa přes Švýcarsko. Na konzulátu mu vyhověli, a tak dr. Edvard Beneš pod jménem Miroslav Šícha, opustil dne 1. září 1915 Rakousko u Chebu jako obchodní cestující. V šest hodin dne 3. září roku 1915 vstoupil na švýcarskou půdu.

Krátce po Benešově útěku byla ve Vídni zatčena a uvězněna Hana Benešová a jiní, kteří byli do spiknutí zapleteni.

Ze Švýcarska odjel Beneš do Francie za Masarykem. Tam se vedle Milana Rastislava Štefánika stal nejaktivnějším členem tzv. Masarykovy zahraniční sekce, a to jak v České národní radě, tak při propagaci československé samostatnosti a při zakládání legií.

V listopadu 1916 se stala pro Čechy velmi důležitá věc, která také napomohla vytvoření samostatného československého státu - ve Spojených Státech byl znovu zvolen prezidentem Woodrow Wilson.

Během první světové války se Beneš přičinil velkou měrou o vytvoření samostatného státu. 17. května 1918 odjel do Anglie, aby vyjednával s britským ministerstvem zahraničí a dosáhl vojenské jsoucnosti a definitivního statutu Československa.

Je nutno přiznat, že právě Benešova klidná naléhavost a opatrné státnictví nakonec vybojovaly uznání nezávislého Československa. Dijonský doktorát mu teď přišel k dobru. 18. června byla Československá Národní rada uznána jako orgán československého hnutí a 30. června se stala čs. armáda definitivně jednotkou spojeneckých armád. To vše bylo dosaženo díky skvělému Benešovu vedení.

V říjnu 1918 byl Beneš jmenován ministrem zahraničí. Vedl pak zahraniční politiku ve všech československých vládách až do roku 1935, i v době vykonávání funkce ministerského předsedy v letech 1921-1922.

V prosinci roku 1935 byl zvolen druhým prezidentem republiky. Na podzim roku 1938 byl Beneš nucen pod hrozbou války a pod nátlakem spojenců ČSR přijmout kapitulaci vůči Německu, do určité míry také vůči Polsku a Maďarsku, a po přijetí mnichovské dohody 5. října 1938 abdikovat. Poté odcestoval do zahraničí, kde působil jako univerzitní profesor, ale po 15. březnu 1939 se v Londýně znovu ujal funkce prezidenta v emigraci. V postu presidenta republiky setrval do 7. června, kdy abdikoval na svou funkci.

 

Do podepsání mnichovské dohody byl zastáncem orientace na západní mocnosti, hlavně na Francii, a kolektivní bezpečnosti v Evropě, což uplatnil i jako jeden z nejzasloužilejších představitelů Společnosti národů v Ženevě. "Mnichov", událost, která těžce postihla jeho zemi i jeho samotného, měla pro něj hlubší význam. Opustila ho a zradila Francie, země, kterou tolik miloval, země, která se smluvně zavázala přijít bezpodmínečně a bez výhrad Československu na pomoc. Francie a Británie obětovaly jeho zemi i jej samotného pokusu uspokojit nenasytnou žádostivost nejhoršího nepřítele Československa. Tento pocit zrady byl asi jednou z příčin, proč jeho vztahy k západním demokraciím v době války byly zkresleny, stejně jako názory, které si vytvořil v dobách Mnichova a které ovlivnily jeho další jednání a politiku. A to bylo asi také důvodem, proč v období let 1938-1948 dosáhla zenitu Benešova politická kariéra, ale také pověst obhájce demokracie, pověst prostředníka mezi Východem a Západem. Bylo to také období, kdy se ukázalo, že Beneš byl jednou z předních postav rozehrávajícího se dramatu na světové scéně, že hrál rozhodující úlohu a že disponoval mezinárodním vlivem neúměrným velikosti své země.

Jedním z rysů Benešovy povahy, který pronikal do jeho hodnocení a do jeho rozhodování během kritického období 1938-1948, byl optimismus. Sám Beneš říkal: "Jsem od přírody optimista. Nezoufal jsem si ani v nejobtížnějších situacích. V politice jsem se choval vždy tak, jako bych hrál tenis. Měl-li můj soupeř _čtyřicet' a já byl bez bodu a hrozil-li pak i příští míček, že bude míčkem posledním - byl jsem stále ještě přesvědčen, že mohu vyhrát hru i celé utkání. Tomu, že jsem si osvojil takový postoj k věcem, přisuzuji řadu politických úspěchů, jež se mnohdy zdály nad lidskou představivost."

Jiným rysem Benešovy mentality a způsobu práce byl zvyk pracovat o samotě, a dokonce i osobně vyřizovat věci, které by bylo lépe ponechat ostatním, a aniž se s nimi poradil se svými spolupracovníky. Tento rys má zřejmě kořeny z dob činnosti Mafie, kdy se Beneš musel rozhodovat sám a okamžitě. Beneš byl v podstatě samotář, pro kterého byla politika vším. Jednou si Benešův spolupracovník Smutný o něm poznamenal do svého deníku: "Nemá rád společnost. Rád má kolem sebe lidi, kterým může vykládat o politice, diskutovat s nimi, ale nedovede shromáždit kolem sebe lidi ke společenské zábavě."

Někteří kritici poukazují na Benešovu kapitulaci před Hitlerem v roce 1938 a na to, že se v roce 1948 stejně podrobil komunistům, a tvrdí proto, že nebyl bojovník. V obou letech měl Beneš jen dvě možnosti, obě špatné. V roce 1938 mohl buď jít do války proti nacistickému Německu a přihlížet zničení státu a vyvraždění statisíců Čechů a Slováků, nebo odstoupit Německu pohraničí a nechat si zmrzačený stát a porážce Německa získat zpět ztracená území. A v roce 1948: buďto potlačit komunistický puč ozbrojenou cestou, což by podle Benešova soudu vedlo k občanské válce, sovětské vojenské intervenci a nastolení tvrdého komunistického režimu, nebo ustoupit komunistickým požadavkům, což by sice znamenalo konec demokracie v Československu, ale Beneš doufal, že by tak zabránil masakru a přispěje k relativnímu zmírnění formy komunistického panství. Když se Beneš rozhodoval, dal se vést především zájmem na zachování fyzické podstaty svého národa. Jednal ve shodě se zásadou, kterou vyjádřil těmito slovy: "Státník musí takové situace posuzovat sub specie aeternitatis, jak říkával (T. G.) Masaryk. Jsme malý národ. Nemůžeme myslet toliko na štěstí jedné generace. Musíme myslet i na příští generace a na to, jak jim dát šanci, aby se narodily a žily v zemi svých předků."

Z doby druhé světové války pochází i řada ocenění adresu Beneše: "Daleko nejznamenitější česká osobnost na celém světě", "jediný opravdu zkušený a schopný vůdce mezi českými emigranty".

Několik dnů před smrtí Beneš přiznal: "Mou největší chybou bylo, že jsem do poslední chvíle odmítal uvěřit tomu, že i Stalin mi chladnokrevně a cynicky lhal, jak v roce 1935, tak později, a že všechny jeho záruky dané mně i (Janu) Masarykovi byly úmyslné lži."

Dr. Edvard Beneš, český politik, diplomat a státník, zemřel 3. září 1948 v Sezimově Ústí v okamžiku, kdy Evropa byla rozdělována na dvě části. Šlo o proces, se kterým zásadně nesouhlasil, ale nemohl mu zabránit. Zemřel symbolicky v okamžiku, kdy už pro něj a jeho politiku nebylo v rozdělující se Evropě místo.

 

Díváme-li se na politickou kariéru dr. Edvarda Beneše dnes se značným odstupem času, musíme obdivovat, čeho svou houževnatostí, pracovitostí a pílí dokázal. Inspirovat by nás dnes, kdy se hledají cesty k jednotě Evropy, měla především jeho diplomatická činnost v evropském měřítku.

I když vše je dnes podstatně jiné než v první polovině dvacátého století, není pochyb o tom, že z činnosti lidí, jako byl dr. Edvard Beneš, z jejich úspěchů i jejich chyb, můžeme načerpat mnoho podnětů pro budování jednotné, demokratické, národnostně tolerantní a kulturní Evropy.